Říjen 2011

Tim Burton

21. října 2011 v 20:52 Filmy
Portrét amerického režiséra s naprosto jedinečným výtvarným projevem.
Timothy William Burton se narodil 25.8.1958 v Burbanku ve státě Kalifornie. Prostředí jeho rodného města jeho duši příliš nevyhovovalo. Nebavily ho knihy ani škola (ve které se mu příliš nedařilo) a ruch kolem ho rozčiloval. Svůj vlastní kouzelný svět proto hledal jinde, unikal do své fantazie a věnoval se horlivě kreslení a malování. Rád sledoval sci-fi a fantasy filmy. Miloval japonské Godzily, anglické horory společnosti Hammer Horrors a dobrodružné špektákle Raya Harryhausena. Jeho hrdiny byly všelijaké příšery a jeho velkým idolem z masa a kostí byl Vincent Price.

TIM BURTON V INSTITUTE of the ARTS
Po střední škole ( v roce 1976) nastoupil Burton na Kalifornia Institute of the Arts, kde právě studio Disney hledalo mladé talenty. Přihlásil se na výukový program, kde se mu velice líbilo a v roce 1979 se stal členem týmu Disneyho animátorů. Ale jeho nadšení netrvalo dlouho.

THE FOX AND THE HOUND (1981)
Jeho prvním úkolem pro studio Disney byl film "Liška a pes", cituplný příběh o přátelství malého liščátka a štěňátka. Záhy pochopil, že roztomilé lištičky nejsou jeho parketa: "Moje lišky vypadaly jako přejeté mrtvolky. Bylo to frustrující." Tvůrčí deprese u něj vyústila v chorobnou spavost: spal čtrnáct hodin denně, deset doma a čtyři v práci. Po roce však štěstěna neuvěřitelným způsobem zasáhla v Burtonův prospěch a místo padáka byl povýšen.

VINCENT (1982)
První loutkový černobílý krátkometrážní film Tima Burtona se jmenoval "Vincent". Trval pouhých 6 minut a vyprávěl o malém chlapci Vincentovi Malloyovi, který fanaticky obdivuje herce Vincenta Price, čímž své matce způsobuje noční můry. Tenhle kousek se Burtonovi velmi povedl. Můžeme zde najít prvky Poeova Havrana a dalších děl. Zvláštností filmu byla skutečnost, že komentář filmu namluvil sám Price, čímž si Burton splnil svůj dětský sen.

FRANKENWEENIE (1984)
Druhým krátkometrážním filmem výjimečného a tajemného Tima Burtona byl opět černobílý avšak tentokrát již hraný film "Frankenweenie". Šlo o 29ti-minutovou dětskou parafrázi na Frankensteina. Film vyprávěl o chlapci, který se pokouší oživit svého mrtvého psa. Disney byl z této dvojice filmů velice rozhořčen, a tak oba filmy skončily v šuplíku. Disney se neodvážil tyto filmy použít jako pohádky pro děti. Díky bohu, že dnes se dá na internetu nejít všechno, takže i tyhle dva skvosty (Vincent a Frankenweenie) se dají shlédnout. Oba vřele doporučuji. Tenhle, leč krátký, ale vážně skvělý film, chytne za srdce.

BEETLEJUICE (1988)
Tento film byl skutečně úžasnou a hlavně nápaditou podívanou. Tato komedie začíná zcela odlišně než většina jiných komedií. Ale co jiného se dá očekávat od Tima Burtona. Film vypráví o novomanželské dvojici, která se zabije při autonehodě. Jako duchové se vracejí do svého domu a bojují s nově se nestěhující "nesnesitelnou" rodinou. Avšak protože nemají dostatek zkušeností ve strašení živých, požádají o pomoc ducha jménem "Beetlejuice". Burton sice trval na tom, že Beetlejuice bude hrát jeho oblíbený herec Sammy Davis, ale studio si prosadilo Michaela Keatona. Což se nakonec ukázalo skutečně vynikající volbou a právě díky úžasnému a vtipnému výkonu Michela Keatona se stal film kultovní záležitostí. Ač si název filmu "Beetlejuice" musel Burton doslova vydupat. Což se mu taky nadmíru vyplatilo.
BATMAN (1989)
Warner Bros byli nadšeni úspěchem filmu "Beetlejuice", a tak Burtonovi svěřili 35 miliónů na natočení filmu "Batman". Ponuré Gotham City v podání Tima Burtona přitáhlo do kin hordy diváků a film se stal jedním z nejziskovějších filmů všech dob. Jen za první víkend promítání v Americe vydělal film 42 miliónů dolarů. Po celém světě vydělal film 413 miliónů dolarů. Myslím, že tady nemusím nic moc psát. Tenhle film zná naprosto každý a asi ani není člověk, který by ho neviděl. Batman je prostě živoucí legendou...
STŘIHORUKÝ EDWARD (1990)
Ve svém dalším filmu už Burton před kamerou představil svůj idol Vincenta Pricea. Sice jen v epizodní roličce stvořitele ústřední postavy, ale i v tak malé roli byl Price úžasný. Také se při natáčení tohoto filmu setkal poprvé s hercem Johny Deppem, který se stal v následující režisérově tvorbě tzv. kmenovým hercem. Tento film byl pro Burtona velice osobní. Příběh o outsiderské a okolím nepochopené postavě nosil v hlavě již od dětství. Po finanční stránce již tento film nebyl tak slavný, ale kritika a ohlas diváků byl velice pozitivní. Já tenhle film můžu jen vřele doporučit. Viděla jsem jej poprvé jako malá, a už tehdy se stal mojí srdeční záležitostí. Dodnes se k němu moc ráda vracím.
BATMAN SE VRACÍ (1992)
Vzhledem k úspěchu prvního Batmana Warner Bros neřešil, kolik bude druhý díl stát. Proto měl Burton možnost skutečně se naplno pustit do natáčení svých temných vizí. Burton dostal na tento film celých 80 miliónů dolarů a pustil se směle do práce na pokračování "Batman se vrací". Film byl temnější, Burtonovštější a neuchopitelnější, někteří diváci byli uneseni, jiní zklamáni. Ale film byl přes všechny jeho zvláštnosti přeci jen úspěšným. Vidělal kolem 282 miliónů dolarů. Krátce před uvedením filmu do kin se však Burton rozvádí se svojí ženou a začíná si s herečkou Lisou Marieovou, kterou obsazuje do všech čtyřech následujících filmů.
THE NIGHTMARE BEFORE CHRISTMAS (1993)
Tento loutkový film je opravdová perla Burtonovské tvorby. Burton podle svého vlastního scénáře vyprodukoval velice ponurý loutkový muzikál. Tímto filmem si Burton tak nějak vynahradil své dva krátkometrážní filmy, které v jeho rané tvorbě skončily v šuplíku. A je to dobře, že Burton nezanevřel na animovanou tvorbu. Jde o příběh kostlivce Jacka, pána Helloweenského městečka, který se rozhodne ztropit trochu rozruchu ve Vánočním městečku a dát tak na frak Dědovi Mrázovi. Film se, jak jinak, stal kultovní animovanou záležitostí. A pro mě jedním z nejlepších Burtonovských filmů. A ne jen pro mě. Dneska se dají koupit všemožné tašky, trička, peněženky a mnoho dalších věcí s motivem tohohle filmu. Pro EMO populaci je Jack vpodstatě "mateřská" postava. Patří k EMO kids stejně, jako k barbie girl růžová.
ED WOOD (1994)
Tato černobílá nostalgická komedie je filmem o rané tvorbě nejhoršího režiséra všech dob - Edwarda D.Wooda. Snímek, ač byl naprostým komerčním propadákem, dostal dva Oscary. Za vedlejší roli a make-up. Tento rozporuplně přijatý film je však něčím výjimečným a skutečně zvláštním nejen v tvorbě Tima Burtona, ale v celé dosavadní kinematografii. Zázrakem je, že Burton získal v Hollywoodu na takovýto projekt celých 18 miliónů. Nikdo jiný by takovou částku na něco takového nedostal. Burton si však šel opět tvrdě za svým. A volba Johnyho Deppa do hlavní role byla více než trefa do černého.
MARS ÚTOČÍ! (1996)
tak tady k tomu filmu moc nenapíšu, protože jsem jej neviděla. Ale názory na něj jsou různé. Tady je styl úplně jiný, než bychom od Burtona čekali, takže někteří jeho fanoušci jsou zklamaní, jiní byli nadšení, že viděli něco, od Burtona nezvyklého.
OSPALÁ DÍRA (1999)
Dalším filmem T.Burtona je temný fantasy horor "Ospalá díra". V tomto filmu pátrá detektiv (opět Johny Depp) z New Yorku po bezhlavém jezdci vraždícím obyvatele malé vesničky. Vše se natáčelo ve studiu pod umělým osvětlením a film získal neopakovatelnou atmosféru. Film opět zabodoval na všech frontách a stal se opět úspěšnou "burtonovkou" se vší parádou. Při dokončování tohoto filmu byl režisér osloven pány z Twentieth Century Fox, aby pro ně zrežíroval remake klasické Planety opic z roku 1968. A Burton souhlasil.

PLANETA OPIC (2001)
Film "Planeta opic" od T.Burtona byl jeho nejdražším projektem. Film stál celých 100 miliónů dolarů. Samotný film sice vydělal ale kritika nebyla nejlepší a především fanoušci Burtona byli zklamáni. Tento film byl nejdražším filmem T.Burtona, ale nejméně se práci T.Burtona podobal. Po natočení filmu se T.Burton rozešel s Lisou Marieovou a odjel do Paříže se svoji novou přítelkyní Helenou Bonham Carterovou.

BIG FISH (2004)
Zdá se že téma Big Fish je pro Burtona další věc, na které může ujíždět. Je to příběh odloučení otce a syna, který opět nachází společnou řeč prostřednictvím pohádkových příběhů, které otec Edward Bloom celý život vyprávěl svému synovi Willovi. Will fantastickým příběhům o tom jak jeho otec vyrostl za pár dní, jak vyhrával všechny sportovní utkání ve městě, jak tvrdě pracoval zadarmo, jenom aby se dozvěděl nějaké informace o své milé, kterou posléze získal, přestal jednou věřit a s otcem se na dlouhou dobu rozešli.Teď Edward umírá a Will se vrací do svého rodného domu za svým otcem a postupně si s otcem zase začíná rozumět, právě díky příběhům, které byly důvodem jejich neshody.

KARLÍK A TOVÁRNA NA ČOKOLÁDU (2005)
Podivín Willy Wonka je proslulý svou továrnou na výrobu čokolády, kterou zásobuje celý svět. V továrně však již dlouho nikdo nebyl, ani nikdo neví, co se tam vlastně odehrává. Před lety totiž několik lidí ukradlo jeho tajné recepty, což Wonku namíchlo natolik, že vyhodil všechny zaměstnance a továrnu zavřel. Později jí opět spustil, ale již bez zaměstnanců. Tedy jen zdánlivě. Když byla továrna zase v plném provozu, vyhlásil Wonka zvláštní soutěž pro děti. Pět šťastných mohlo v čokoládě najít zlatou vstupenku, která umožňovala strávit celý den ve Wonkově továrně. Jedním z nich je i hlavní postava filmu - Karlík. Karlík je z chudé rodiny a čokoládu si může dovolit jen velmi zřídka. Bydlí s rodiči a prarodiči v polorozpadlém domečku, který je ve filmu udělán naprosto úžasně. Kromě Karlíka jsou ostatní děti, které vyhrály, nevychovaní spratci. Wonka je za to také po zásluze odmění. Wonka má totiž velmi zvláštní způsoby a smysl pro humor. I když se film může na první pohled zdát, jako jedna velká počítačová animace, opak je pravdou. Celá Wonkova továrna byla vytvořena reálně bez počítačových triků a to včetně scén s veverkama, které prý byly pro ten účel speciálně vycvičeny. Film měl skvělou atmosféru a dost zajímavý konec. Rozhodně stojí za shlédnutí.

MRTVÁ NEVĚSTA (2005)
Hlavní postavou je nesmělý, zmatený a uzavřený mladík Viktor (mluví Johny Depp), který se má oženit s Viktorií, kterou zatím ani neviděl. Je tak vyděšený, že několikrát pokazí nácvik svatebního obřadu, dokud mu kněz neřekne, že se má vrátit, až se naučí svůj slib. Jak tak bloumá v noci po lese a snaží se ho naučit, z ničeho nic se mu to povede v momentě, kdy zkouší prsten nasadit na větev čnící ze země. Jaké je ale jeho překvapení, když zjistí, že nejde o větev, ale o ruku zavražděné dívky, se kterou se tímto omylem právě oženil, a ocitá se v říši mrtvých. Marné je jeho vysvětlování, že ještě žije a že sem nepatří a že je to všechno omyl. Temná morbidní atmosféra je kombinována se svérázným cynickým humorem a vytváří tak zcela jedinečný požitek z filmu. Vlastně mi tohle příjde jako jeden z nejlepších Burtonových filmů. Svět kostlivců prolezlých červy, chrastících kostmi a hnijících zároveň, kteří se snaží vypadat strašidelně, je na druhou stranu kombinován vtipnými až roztomilými maličkostmi, jako je třeba úžasný pejsek-kostlivec, kterého Viktor dostane jako svatební dar od své mrtvé nevěsty Emily. Mohlo by se zdát, že jde o hororovou komedii, přesto však je za tím vším temnem především láska a romantika. Tenhle film rozhodně stojí za shlédnutí, už jen kvůli hudbě a poutavému příběhu.

SWEENEY TODD (2008)
Pomsta se v rukách originálního tvůrce může stát hodně silnou zbraní. Sweeney Todd je toho exemplárním případem, neb dlouhá cesta zadostiučinění ďábelského holiče, mnoha mrtvolami lemována jest. A že na prachsprostý motiv, jako je pomsta, se dá nahlížet různými úhly pohledu, ví v současnosti nejlépe Tim Burton. Příběh falešně obviněného holiče ze zločinu, který nespáchal a po letech se vrací s dvěmi myšlenkami. Burton si s divákem zahrává především prostřednictvím ústřední postavy Sweeneyho Todda. Ačkoliv dokáže divák s postavou soucítit a pochopit její motivy, každá strana má dvě mince a Burton dobře ví, že pravděpodobnost, že padne panna nebo orel je padesát na padesát. Nejmarkantnější splynutí těchto dvou odvrácených stran nabízí samotný závěr filmu, který divákovi, čtoucímu mezi řádky, nabídne lahodné vypointování. Tenhle film já prostě miluju. Burton tady nastínil naprosto jedinečnou atmosféru a dovršil to dokonalou hudbou. Muzikál se mu nadmíru povedl. Obsazení herci jsou taky skvělí. Najdeme tady hodně herců z Harryho Pottera, "neznámé" tváře a samozřejmě, v hlavní roli, Johnyho Deppa. Kdo mi napíše, že se mu tenhle film nelíbil, ať počítá s tím, že ho ZABIJU :D
ALENKA V ŘÍŠI DIVU (2009 ? )
Příběh od Lewise Carrola je notoricky známý a Alenka se stala se svou říší divů součástí mnoha rčení. Hodně lidí zná Srdcovou královnu, která nechává přetírat bílé růže na černo, ví, že králík má v ruce hodinky a že do říše divů se padá jeho norou, ale některé archetypy a postavičky jsou známé jen lidem, co tuhle dost šílenou knihu přečetli. Burtonovo zpracování mě osobně ohromilo. Příběh je vlastně postavený i tak trochu mimo původní. Dozvíte se, jak vlastně pokračují už jednou skončené pohádky. Hodně lidí film odsoudilo jako naprosto neburtonovský, nudný, disneyovský film, ve kterém žádný herec moc nevynikl. A že kromě super hyper efektů ve filmu v podstatě nic není. Já s tím nesouhlasím. Pro mě byla Alenka vždycky skvělou postavou, už jen proto, že její možnosti zpracování jsou tak rozsáhlé. Johny Depp v roli kloboučníka byl samozřejmě jako vždy skvělý, Alenku skvěle doplňoval. Ohlasy na tenhle film jsou opravdu různé, takže bude nejlepší, když se na něj podíváte sami ;)

The Raven - E.A. Poe

13. října 2011 v 10:06 Oblíbené knihy
Havran
Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje
nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné -
když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání
velmi jemné zaťukání na dveře - a pak už ne.
"Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné -
jednou jen a pak už ne."

Ach, již při vzpomínce blednu! Myslím, že to bylo v lednu,
každý uhlík vrhal stín jen přede mne a dál už ne.
Toužil jsem po kuropění; - marně hledaje v svém čtení
ulehčení od hoře nad Lenorou - již poslušné
světice zvou Lenora - nad jménem dívky nadvzdušné,
jež byla mou a teď už ne.

Smutný šelest záclon vlaje z hedvábí a ohýbá je
s hrůzou - již jsem do té doby neznal ani přibližně;
abych skryl své polekání, říkal jsem si bez ustání:
"Je to host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně -
pozdní host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně -
jednou jen a pak již ne."

Tu má duše vzmužila se; řek jsem bez rozpaků v hlase:
"Prosím, pane, nebo paní, odpusťte mi velmožně;
avšak byl jsem v polospaní, když jste přišel znenadání,
přeslechl jsem zaklepání - je to skoro nemožné,
že jste klepal vy" - a poté otevřel jsem úslužně -
venku tma a víc už ne.

Hledě dlouho do tmy z prahu, stoje v pochybách a v strachu,
dlouho snil jsem, jak si nikdo netroufá snít mimo mne;
ale ticho bez rušení, ani slůvka na znamení,
jenom plaché oslovení "Lenoro!" zní zimničně,
to já šeptám "Lenoro!" - a ozvěna dí zimničně
jenom to a víc již ne.

Vrátil jsem se do pokoje, velmi divě se a boje,
když jsem zaslech trochu silněj nový šramot poblíž mne.
"Jistě cos za chumelice padlo mi na okenice;
podívám se ze světnice, co jsi zač, kdo budíš mne -
ztlumím na okamžik srdce, najdu tě, kdo budíš mne; -"
vítr a nic jiného už ne.

Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicí
vstoupil starodávný havran z dob, jež jsou tak záslužné;
bez poklony, bez váhání, vznešeně jak pán či paní
usadil se znenadání v póze velmi výhružné
na poprsí Pallady - a v póze velmi výhružné
si sedl jen a víc už ne.

Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu
vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané -
"Ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy,
jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane -
řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!" -
Havran děl: "Už víckrát ne."

Žas jsem nad nevzhledem ptáka, jenž tak bez okolků kráká
bezobsažnou odpověď, jež prozrazuje bezradné;
velmi dobře vím, že není skoro ani k uvěření
pták či zvíře, jež si lení v póze velmi záhadné
na poprsí nade dveřmi - v póze velmi záhadné
a říká si: "Už víckrát ne."

Potom, sedě na mramoru, ustal havran v rozhovoru
jako duše, v jedno slovo samotářsky zabrané -
až jsem si řek v duchu, takže nedošlo mu to až k sluchu:
"Věřím pevně na předtuchu, osud často okrad mne
jak mé naděje, i on se k ránu odtud vykradne."
Však havran dí: "Už víckrát ne."

Zaražen, on na mne hledí s přiléhavou odpovědí,
říkám si: "Toť bezpochyby pochyt velmi obratně
od pána, jejž osud vedl neštěstím a navždy svedl,
takže nic už nedovedl zpívat než ty bezradné -
pohřební a smutné písně, refrény, tak bezradné,
jako je: ,už víckrát ne!'"

Když však havran bez ustání ponoukal mne k usmívání,
přistrčil jsem křeslo, mysle, že mne něco napadne,
když se vhroužím do sametu ve vzpomínkách na tu větu,
přemýšleje, co as je tu, nad čím řek své bezradné,
ad čím příšerný ten pták zde říká svoje bezradné
,už víckrát ne'.

Tak jsem seděl nad dohady, mlčky, marně, bez nálady
pod ptákem, jenž v hloubi prsou nepřestával bodat mne,
kles jsem s zamyšlenou tváří do podušky na polštáři,
na niž padá lampa, v záři matné, mdlé a malátné,
ale do níž nevboří své ruce, mdlé a malátné,
ona víckrát, víckrát ne.

Zdálo se, že u stínítka houstne světlo od kadidla,
že se bezpochyby anděl v zvoncích z nebe propadne.
"Chudáku, tvůj Bůh ti v zpěvu posílá sem pro úlevu
balzám na tvou starou něhu, po němž navždy vychladne,
po němž láska k Lenoře v tvé mysli navždy zapadne" -
Však havran děl: "Už víckrát ne."

"Proroku," dím, "mene tekel, ať jsi pták a nebo z pekel,
synu podsvětí, a přece proroku, pojď hádat mně -
statečně, byť opuštěný, žiji zaklet v této zemi,
dům mám hrůzou obklíčený, zda tvá věštba uhádne,
zdali najdu balzám v smrti, zda tvá věštba uhádne" -
Havran dí: "Už víckrát ne."

"Proroku," dím "mene tekel, ať jsi pták a nebo z pekel,
při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jenž leká mne,
rci té duši, jež žal tají, zdali aspoň jednou v ráji
tu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine,
jasnou dívku Lenoru kdy v náruči své přivine"
Havran dí: "Už víckrát ne."

"Tos řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení,
táhni zpátky do bouře a do podsvětí, satane! -
Nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři,
neruš pokoj mého stáří, opusť sochu, havrane!
Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!"
Havran dí: "Už víckrát ne."

Pak se klidně ulebedí, stále sedí, stále sedí
jako ďábel na bělostných ňadrech Pallas Athéné;
oči v snění přihmouřeny na pozadí bílé stěny,
lampa vrhá beze změny jeho stín, jímž uhrane -
a má duše z toho stínu, jímž mne navždy uhrane,
nevzchodí se - víckrát ne.
(Edgar Allan Poe)

Death

4. října 2011 v 22:00 Obrázky

Shoopiltee

2. října 2011 v 21:44 Bestiář

Jeden z nespočetného stáda nadpřirozených koní, pobíhajících po Britských ostrovech. Shoopiltee je domovem na Shetlandech a že nejde o jednoho z tamních známých ponyů, poznáte podle chování. Právě jste se totiž seznámili s vodním démonem, příbuzným skotského each uisge či kelpie.

Mokele Mbembe

2. října 2011 v 21:36 Bestiář
Když už jsme se dostali do Afriky, představím vám tvora, na něhož se hojně věří i dnes. A nejen v Kongu. Mokele Mbembe může být zatím nepopsaným plazem - a ne malým - ale rozhodně ne přežívajícím dinosaurem. Už vůbec ne sauropodním dinosaurem.

Mokele mbembe, čili přeloženo z pygmejštiny Obluda, která zastaví tok řeky, je šedivý, s dlouhým krkem a dlouhým ocasem, s jedním rohem na hlavě a jedním zubem v tlamě. S oblibou potápí čluny, ač je jinak býložravcem. Žije v podvodních jeskyních.

Abbé Proyart uvádí (v knize, která vyšla roku 1776), že sloní nohy tohoto tvora jsou opatřeny silnými drápy a že jeho bratři misionáři nalezli v džungli stopy těchto nohou o průměru devadesáti centimetrů. A od té doby se objevila celá řada svědectví, pozorování a popisů. Bohužel ne s fotografiemi. Až na patnáctivteřinový záběr japonského filmového štábu z roku 1992, na němž je vidět cosi velkého, plujícího pod hladinou jezera ...

Mami Wata

2. října 2011 v 21:17 Bestiář
Mami Wata je vodní panna, obývající západní pobřeží i střední Afriku. Má dlouhé tmavé vlasy, krásné oči i pleť. Občas se objevuje - jako každá taková - s rybím ocasem, někdy chodí po dvou. Jako každá slušná krasavice jde s dobou - v dnešních časech má v oblibě oběti v podobě parfémů (z dovozu), slunečních brýlí nebo coly. Její oblíbené barvy jsou červená a bílá.
Na rozdíl od jiných démonů a božstev je dodnes velice oblíbená

Tore

2. října 2011 v 21:13 Bestiář
Dnešní cesta vede až do afrického Zaire, mezi pygmeje, trpasličí obyvatele tamních končin. A je to audience u vysoce postavené osoby.
Tore, lesní bůh a pán zvřat, patří totižmezi úzkou skupinu vyvolených božstev - demiurgů, čili Stvořitelů. Občas vypadá jako stařeček s dlouhými vousy, rád se převtěluje do levharta a ještě raději dokazuje svou existenci bouří. Případně duhou.
Díky svému vysokému postavení se mu dostalo i pocty stát se kmotrem jednoho geo (vlastně rheio) grafického útvaru na Saturnově měsíci Rhea.

Swiza

2. října 2011 v 21:03 Bestiář
Nedaleko Sušice se nachází hrad Kašperk a k němu a jeho okolí se vztahuje nádherná a zajímavá pověst o Swize, tajemné prastaré ženě, která se tu už odedávna zjevuje. Chodí oděna do vlčí kůže s jeleními parohy na hlavě a setkání s ní, jak už bylo ověřeno, není zrovna příjemné. Protože žije na Šumavě mnohem déle, než do země přicválali misionáři s křížem, je bohyní pohanských dob a jako taková pochopitelně nástupce neuznává. Jistý muž, který ji, jsa dobrým křesťanem, odmítl tváří v tvář uctít, zkameněl. Nelze se pak divit,že Swize byla přiřčena pověst předzvěsti nemocí a pohrom.

Uwibami

2. října 2011 v 0:50 Bestiář
Obrovský drak (podle jiných pramenů had), který svého času poletoval po japonské obloze. To by, vzhledem k tomu, co všechno v té době křižovalo japonskou oblohu, nijak nevadilo, kdyby uwibami nepodnikal střemhlavé útoky, při nichž vytahoval jezdce ze sedel a požíral je.
To se pochopitelně nelíbilo celé řadělidí, ale ten který si nakonec s drakem poradil, se jmenoval Yegara-no-Heida.

Gargoille

2. října 2011 v 0:33 Bestiář

Francie vždy oplývala kvalitním vínem, krásnými ženami a tvrdohlavými sedláky. Také draky. Celá řada známých evropských draků pochází právě odtud. Gargoille žil v sedmém století v řece Seině a nebyl nikterak příjemným sousedem. Prameny ho popisují jako velkou potvoru s dlouhým krkem a úzkým čenichem. Obluda ničila co, se dalo, až si jednou troufla na samotný Rouen a město srovnala se zemí. Což se stalo její labutí písní. Nastoupilo proti ní trestné komando, tvořené jistým dobrovolníkem (jehož dobrovolnost se ukáže v pravém světle, když prozradím, že šlo - jak už to v podobných dračích případech bývá - o odsouzence na smrt), který doprovázel Svatého Romana.

Sotva se Gargoille objevil, ctihodný Romanus,čili po dnešním St.Romain, zaútočil. Vůbec ne mečem, nebo nedej bože něčím tak falešným, jako je tele nadívané nehašeným vápnem. Romanus byl rouenským arcibiskupem a tak použil zbraní, jež ovládal. Složil dva prsty do znamení kříže, načež se dračí potvora složila k Romanovým nohám a její veliké oči civěly na arcibiskupa stejně, jako civí pes, jehož pán před chvílí uklouzl v kaluži něčeho na kuchyňském linoleu. St. Romanus si draka odvedl do trosek Rouenu, kde ho nechal upálit. Jejich pověst i sláva se udržela dodnes - a troufám si říci, že drak dopadl ještě lépe. Neboť St. Romain se v zástupu stále přibývajících svatých může ztratit, ale Gargouille zůstane po dlouhá staletí zachován v ústech lidí - a nejen v jazyce francouzském. Díky svému nepříjemnému vzhledu a pověsti se totiž dostal do gotické architektury, a to v podobě chrličů, oněch bizarních figur, z jejichž tlam má při dešti vytékat voda. Francouzsky se chrlič řekne gargouille, nu a země okolní to slovo převzaly, Španělé jako gárgola (přičemž hovoříme o gotickém architektonickém prvku, obecněji je chrlič vody botagua), angličtina vedle vlastního spout používá slovo gargoyle.

Zatím co mnoho jiných nadpřirozených tvorů předávalo svá jména vědě zoologické (vzpomeňme Amfisbeny nebo Echidny, například), Gargouille se originálně vydal jiným směrem.

Leviathan

2. října 2011 v 0:11 Bestiář
Leviathan je jedním ze zlých démonů, kteří se objeví při apokalypse.
Většinou má leviathan podobu velryby (ale opravdu velké), méně často pak krokodýla nebo hada, případně draka (tady se skrývá chyták v latinském slově serpens, které vyjma významu had znamená v některých případech drak.
Kanaanci znali tvora jménem Lotan, sedmihlavého draka, kterého zabil bůh Baal, Leviathan je ugaritským zlým bohem, ale přece jen se s ním nejčastěji setkáme na moři, kde se objevuje v celé své kráse.
Vlastně ne celé, často spí s hřbetem nad hladinou, vzbuzujíc v proplouvajících námořnících naději na trochu pevné půdy pod nohama. Nikdy netrvá dlouho, než se leviathan potopí a námořníci jen tak tak zachrání holéživoty. A někdy ani ty ne. V židovských mýtech sice býval ochráncem všech vodních stvoření (jako zíz létajících a behémot po zemi chodících), ale doba pokročila a jak už to bývá, našla mu jiné zaměstnání.
Badatelem nejzkušenějším je v oboru leviathana svatý Brendan. Ten se s tímto tvorem setkal dokonce dvakrát.
Kněz, vědom si úskalí leviathanovy přítomnosti v Písmu svatém, nazývá toto zvíře Jasconius, a tvrdí, že se tento tvor pokouší zastrčit si ocas do tlamy, což při jeho rozměrech dost dobře nejde.
Při prvním vylodění na jasconiové hřbetě nechal irský kněz své druhy rozdělat oheň, což rybu pochopitelně donutilo k pohybu. Lidé vyděšeně prchli, aby po osmi letech zakotvili u jasconia znovu.
Tentokrát se chovali opatrněji a tak si v klidu mohli odpočinout a navíc najít hrnec, který před léty na rybě ve spěchu zapomněli.

Behémot

1. října 2011 v 23:59 Bestiář
který kdysi v mýtech starých Židů býval ochráncem zvířat, chodících po zemi (zatímco zíz dohlížel na bezpečí stvoření létajících a leviathan mořských), je obrovské zvíře, tak obrovské, že i jeho jméno je množným číslem od slova behémá, čili zvíře. Tvarem velký slon, hroch či hybrid této dvojice.