Leden 2011

American McGee's Alice

23. ledna 2011 v 14:03 Oblíbené hry
Tak tuhle hru jsem našla náhodou - nehrále jsem ji, ale CHCI JI!!!!! XD XD

The Path

23. ledna 2011 v 13:43 Oblíbené hry
hguhg
Tak tohle je další hra, o které můžu říct, že ji miluju =D Příznivce her jako je WOW a Diablo asi nepotěší, ale ti, kdo mají rádi ponurou atmosféru ve stylu gothic a EMO budou nadšeni...ostatně posuďte sami podle recenze...

The Path je moderní hororovou interpretací pohádky o Červené Karkulce, ve které bloudíte nekonečným lesem, jenž je naplněn zvláštními událostmi. Cestu projdete rovnou se šesti malými holčičkami v červeném. Jděte tedy do babiččina domu a hlavně nezacházejte do lesa. Nebo raději ano...?

Vítejte v lese
Nově zpracovaná cesta Karkulky lesem za babičkou se vyznačuje gotickým až EMO stylem, který rozhodně není veselý. Na začátku hry není žádný tutoriál, jen máte na výběr mezi šesti malými holčičkami v jednom pokoji. Následně jste hozeni k lesu, samozřejmě autem, ale dál již musíte po svých. Následuje rovná prašná cesta k babiččině domu, po které když půjdete, nic se vám nestane. Jenže v tom případě se na konci zobrazí nápis "Selhali jste: přepadení vlkem 0/1, sesbíraných předmětů 0/10 a odemčených místností 0/3". Z toho je jasné, že se po vás vyloženě chce, abyste sešli z cesty a zabloudili v lese.

Okolní les je v The Path nekonečná smyčka a jakmile sejdete z cesty, už jí sami nikdy nenajdete, prostě zmizí. V lese je potřeba sbírat vzpomínky do košíku, což připomíná adventuru s tím rozdílem, že zde nemáte žádná puzzle, akční scény, ani příběh v pravém slova smyslu. Nakonec můžete potkat vlka, který většinou nemá skutečnou podobu, ale představuje ho třeba kouřící hajzlík v dětském parku nebo pedofilní vražedkyně. Končí to vždy smrtí holčičky, toť cíl hry. Po smrti dojdete zubožení do domečku a za chvíli už vidíte znovu pokoj s holčičkami, akorát bez té, za kterou jste zrovna hráli. Až připravíte o život všechny, hra téměř končí.
Bloudíme kolem dokola
robin

Při toulkách lesem lehce ztratíte pojem o čase. Autoři říkají, že jde o pomalou hru, takže čas u hry strávený se může zdát delší, než ve skutečnosti je. To nemusí každému vyhovovat a zejména ten, kdo hraje rád převážně bezmyšlenkovité frenetické střílečky, bude asi z The Path otráven. Není to instantní a jednorozměrná zábava a není to vlastně ani normální hra. Já se přiznám, že ač se mi hra hodně líbí, některé pasáže jsou možná záměrně nesnesitelně pomalé. Kupříkladu když vedete zuboženou holčičku do babiččina domu, nemůžete běžet, a tak asi 2 minuty držíte tlačítko chůze a sledujete holčičku, jak pomalu jde směrem k domu. A v domě, tam musíte tlačítko pro pohyb pro změnu neustále mačkat. Tyhle dvě pasáže vás nebudou bavit, ale jsou součástí zdejší zvláštní atmosféry.

Než dojdete do babiččina domu, je v lese nutné splnit určité úkoly a prostě bloudit. Už za chvíli chození vždy narazíte na nějakou lokaci či malý příběh, jenž je vyprávěn pomocí krátkých poznámek, které si vaše holčička dělá. Nečekejte žádné princezny, elfy, ani trpaslíky, ale témata jako smrt, znásilnění, drogy a dospívání. Každá holčička bude znásilněna či zavražděna, vše vždy skončí smrtí, stejně jako v životě.
rahgui
V samotné hře je hojně použito náhodné generovaní, tudíž například všechny lokace a předměty se po každém spuštění hry či loadingu nacházejí jinde. Znovuhratelnost je tak poměrně značná, pokud se z toho všeho jednoho dne nezblázníte.


Pozor na stopy vlka
Při hraní stačí pouze korigovat směr Karkulky, nic víc není třeba. Akční klávesa neexistuje, takže pokud chcete něco aktivovat, stačí k místu přijít. Můžete také běhat, kdy kamera začne divně stoupat do vzdálenějšího pohledu, což je celkem nepřehledné, protože nevidíte před sebe na cestu. Řešením je často střídat chůzi a běh.

Herní engine není nic převratného, ale svému účelu slouží skvěle. Hutnou atmosféru vytváří zvláštní nasvícení, gotická hudba, děsivé zvuky, psycho obrazy a další hororové propriety. Zpracování je celkově výborné a nemám k němu výhrady. Ve hře není žádný HUD, téměř žádná mapa, a tak nevíte kam jít a co dělat. Ale asi si brzy začnete všímat různých probleskujících obrazů, třeba dveří či lavičky, nebo stop vlka. Tyto výjevy se zobrazují na různých částech obrazovky: jde o směrové ukazatele, které vás navádějí do různých lokací.

Orientovat se také lze podle záře v lese. Tam, kde les více září, se nachází důležité místo. Ovšem kvůli tomu, že při běhu nevidíte před sebe, nevidíte ani záři, takže se musíte orientovat jen podle obrazců, což je těžší. Ptal jsem se autorů e-mailem, proč to tak je, ale z jejich odpovědi vyplynulo, že jim to takto vyhovuje.
jhdfvkja
Ze zpracování musím vyzdvihnout výborné modely, oblečení a rozpohybování všech holčiček a jejich vzájemnou rozdílnost. Každá se pohybuje jinak, vypadá jinak a i uvažuje jinak. Mají vlastní osobnosti a žádná nekomentuje dění v lese stejně. Výborné. Hardwarové nároky jsou naprosto minimální, grafické nastavení lze uzpůsobit v mnoha směrech. Například lze nastavit dohlednost, shadery, stíny, světlost a tak dále. Hru lze provozovat kvalitně i na kancelářském počítači nebo notebooku s integrovanou grafikou.

Skřípění dětského kolotoče
Zvuky a hudba jsou nedílnou a významnou součástí The Path. V první řadě jde o dynamicky se měnící gotickou hudbu, která se pružně mění podle situace. Bude se vám možná zdát, že posloucháte jednu dlouhou celistvou skladbu a je pravda, že většinou hraje pořád hlavní herní motiv. Do toho se ale hojně mísí podpůrné zvuky a při důležitých scénách se motiv úplně změní na jiný.
Zvuky jsou provedeny ve stejném stylu jako hudba, tedy gotickém. Jde také o různé ruchy, jako například skřípání dětského kolotoče, které značí, že je poblíž dětské hřiště. A tam, kde zemřela nebo má zemřít některá z vašich sester, se spouští různé samply, jako třeba zvuk připomínající funění chlapa při kopulaci, nebo broušení nožů.
fhvadiuh

Pohlcující atmosféra
Nepamatuji si, že bych kdy měl na disku hru, která by mě po kliknutí na ikonu přenesla do jiného času a prostoru. The Path tohle umí, nekonečný les má úžasnou pohlcující atmosféru, která je zároveň zvláštní, divná, děsivá a někdy i prapodivně krásná. Zpočátku mi vadilo, že jsem nevěděl co dělat, ale jak jsem začal bloudit po lese, došlo mi, že právě bloudění a hledání cesty je hlavní náplní hry. V tu chvíli jsem zvolnil a začal si to užívat.

Pokud budete hrát tím stylem, že půjdete s každou holčičkou hned hledat vlka, který jí zabije, dojdete na konec v řádu pár hodin. Pokud ale budete hledat všechny zážitky do košíku a navíc zkusíte posbírat i 144 bonusových hvězdiček, co se válejí po lese, zabere to více času.
Možná je lepší moc neběhat, aby vám nic neuniklo, což hrací dobu značřně protáhne a možná se pak budete cítit jako při skutečném bloudění lesem. Pro úplný zážitek je dobré pečlivě číst zápisky, které si jednotlivé holčičky dělají. Zápisky jsou jedna z hlavních věcí, které vykreslují herní příběh a dají vám představu o rozličných charakterech holčiček. Ten příběh si ovšem musíte domyslet sami poskládáním všemožných indicií. Vaše interpretace příběhu ale asi nebude ta jediná správná, taková totiž nejspíš neexistuje.

Amnesia: The Dark Descent

23. ledna 2011 v 12:50 Oblíbené hry
amnesia
Tak tahle hra je naprosto dokonalá. Potěší hlavně ty z nás, kteří milují (stejně jako já) horory, tajemno strach a TMU. Tmy je v téhle hře víc, než dost a efektu zrovna tak. TAkže...kdo se rád bojí je tahle hra na večer jasná volba....


recenze z : pc.hrej.cz
Švédsko je ve videoherním světě velmi dobře známé díky mnoha vydařeným titulům pocházejícím z místních vývojářských fabrik. Nejde pouze o tříáčkové blockbustery ze studia DICE, v této severské zemi úspěšně funguje také několik menších nezávislých týmů. Jedním z nich je studio Frictional Games, proslulé trilogií Penumbra. Jejich strašidelná novinka, Amnesia: The Dark Descent, aktuálně zaútočila na zákazníky různých digitálních obchodů. Temný survival horor lze označit za duchovního nástupce populární Penumbry. Atmosféra je ještě o stupínek hustší, takže se při hraní budete bát. Hodně bát.
Něco se přibližuje. Rychle!
Na podlaze studené místnosti se ocitnete v kůži hlavního hrdiny Daniela. Nepamatujete si vůbec nic ze svého předchozího života. Nevíte, kde jste, jak jste se tam dostali, ani proč tam jste. Pouze díky vzkazu na cáru papíru zjistíte, že jste chtěli všechno raději zapomenout. Ale proč? Co se stalo? Otázky jsou jasné, hledání odpovědí v polorozpadlém hradu plném temných míst už bude na vás. Příběh se dále posunuje zejména díky flashbackům, které vás na různých místech dostihnou. Ve vzpomínkových prostřizích uslyšíte rozhovory postav a povídání svého vlastního nitra. Další podrobnosti o dřívějším dění získáte z porůznu nalezených ústřižků deníků a z krátkých textů při nahrávání nových lokací. Odkrývání příběhu je hodně tajemné i díky nelinearitě. Je totiž jen na vás, kdy některé informace zjistíte.
jhgiksr
Přestože se zápletka zpočátku jeví trochu tuctově, stojí za to. Scenáristé se inspirovali u veličin žánru, jako jsou spisovatelé Lovecraft, Poe nebo King, a stvořili skutečně hutné dobrodružství. Příběh graduje zejména v souvislosti s propracovaným prostředím gotického hradu. Některé texty totiž přímo souvisí s právě navštěvovanými místnostmi. Když se tak pohybujete mezi ohlodanými zbytky lidských těl a mučících nástrojů, jistě si lépe představíte, co hrozného se zde kdysi stalo.

Nedokážu zaútočit. Musím se schovat.
Vývojáři správně zvolili first-person pohled, který vás do atmosférického herního prostředí skvěle vtáhne. Podobně působí i ovládání snažící se o co nejreálnější zážitek. Pohybujete se pomocí klávesnice. Akce rukou volíte myší, když se vhodná volba pro konkrétní předmět vždy nabídne podobně jako v sérii Penumbra. Tahem myši směrem dolů tak posunete páčku, směrem před sebe zase otevřete dveře. Pohyby myší ale nijak nepoužijete v boji. Přestože narazíte na nepřátele i na použitelné zbraně, v Amnesii jste absolutně bezbranní. Jedinou možností, jak se zbavit děsivých netvorů, je využít prostředí - obvykle tedy utéct nebo se někde schovat. Čekat zavřen ve skříni, až příšera odejde, je o mnoho děsivější, než si to s nepřítelem rozdat se zbraní v ruce. Pokud tedy nepovažujete třeba sérii Dead Space za survival horor právě kvůli přílišné akci, pak budete v případě Amnesie spokojeni. Herní zážitek je maximální, nepřerušují jej žádné akční vložky, ani ukládání, jež hra řeší sama za vás. Vše je podřízeno tomu, abyste se báli, podlehli tíživé atmosféře a co nejvíce se vcítili do své postavy.
Jsem při vědomí?
hnkjhki
Ještě děsivěji než pohled na zombie hledající kořist (vás) působí zvuková a hudební složka. Každou chvíli se ozve nějaký ten výkřik. Uslyšíte třeba pláč novorozeněte, škodolibý smích nebo děsivý vítr. V jiných lokacích se zase rozezní tísnivé hudební melodie. Velmi důležité je, že se společně s vámi stresuje i Daniel. Vývojáři do hry implementovali hodnotu duševního zdraví, kterou si je dobré hlídat. Stačí se delší dobu pohybovat v temných lokacích a váš hrdina se začne povážlivě nervovat. To se projevuje mnoha různými způsoby. Rozostří se vidění, padnete na kolena, začne vám bušit srdce nebo se přes obraz začnou prohánět brouci. Nic příjemného. Řešením je rychle dojít k osvětlenému místu (cestou můžete díky omezenému počtu křesadel zapalovat svíčky), nebo zažehnout petrolejovou lampu (opět s omezeným počtem petroleje, jenž na různých místech seberete) a počkat, než se uklidníte.
Vedle utíkání před nepřáteli, na něž občas narazíte, a bojování s vlastním duševním stavem, na vás při procházení perfektně zpracovaných lokací čekají i některé logické a fyzikální úkoly. Jedním z nich je třeba zprovoznění výtahu. Prvně tak musíte najít návod a potřebné součástky. Poté je třeba vše správně seštelovat (kupříkladu ozubená kola zasadit do správných pozic) a můžete se vydat o pár pater jinam. Vzhledem k všudypřítomné temnotě vás zdánlivě jednoduché úkoly pořádně zaměstnají. Celková herní doba včetně tří různých konců se nakonec pohybuje kolem 10 hodin v závislosti na tom, jak rychle různé lokace projdete. Příslibem pro další hraní do budoucna je nepochybně možnost tvořit vlastní levely a příběhy díky uvolněným editačním nástrojům. Uvidíme, o co se komunita postará.
Nezapomenutelný zážitek
jhsbuijdbg
Autoři pro co nejlepší zážitek Amnesii doporučují hrát v noci s nasazenými sluchátky při zhasnutém osvětlení. Z vlastních zkušeností mohu potvrdit, že hra má tak daleko větší grády, ostatně jako každý dobrý horor. Nepodceňujte ani úvodní vyladění hladiny světlosti na obrazovce. Grafika je založena zejména na kontrastu temnoty a osvětlení. Právě soubojem světla a stínu grafická stránka upoutá, přestože jinak nepatří k současné špičce. Potěší velké množství zajímavých a nápaditých místností. Je znát, že si s návrhy prostředí tvůrci dali hodně práce a možnosti svého vlastního enginu vymáčkli na maximum.
Technická vyladěnost ale rozhodně není jediným prvkem, který by některá větší studia mohla vývojářům z Frictional Games na Amnesii závidět. Tím hlavním je fakt, že Amnesia skutečně plní to, co o sobě tvrdí, tedy že straší. Jestli se chcete po několik podzimních večerů doopravdy bát, neváhejte a vydejte se do hradu Brennenberg za Danielem.
Verdikt
"Amnesia: The Dark Descent je momentálně nejlepší survival horor, jaký si můžete pořídit. Pokud se rádi bojíte, počkejte do setmění, nasaďte sluchátka, připravte náhradní trenky a hrajte."

Satanské devatero

22. ledna 2011 v 21:10 Satanismus
1. Satan znamená ukájení choutek, nikoli odříkání!
2. Satan znamená živoucí existenci, nikoli vymyšlené spirituální báchorky!
3. Satan znamená neposkvrněnou moudrost, nikoli pokrytecký sebeklam!
4. Satan znamená laskavost k těm, kdo ji zasluhují, nikoli lásku, vyplýtvanou na nevděčníky!
5. Satan znamená pomstu, nikoli nastavení druhé tváře!
6. Satan znamená odpovědnost vůči odpovědným, nikoli péči o psychické upíry!
7. Satan znamená člověka jako pouhé zvíře, někdy lepšího, mnohem častěji však horšího než ti, co kráčejí po čtyřech, člověka, jenž se díky božskému duchovnímu a intelektuálnímu vývoji stal nejzkaženějším zvířetem!
8. Satan znamená všechny takzvané hříchy, jelikož vedou k fyzickému, mentálnímu nebo emočnímu uspokojení!
9. Satan je nejlepším přítelem, jakého kdy církev měla, jelikož ji po celá ta léta pomáhal udržovat v chodu

Kdo to jsou Satanisté?

22. ledna 2011 v 21:09 Satanismus
fbsjdhjgois
Satanisté jsou považování za služebníky ďábla a za největší nepřátele boží, takže je satanismus přímým protikladem křesťanství. Ale Satanismus na sebe může brát mnoho podob. Jeho základní principy lze nalézt v díle Antona Szandora LaVeye, jehož Satanská bible vysvětluje, co znamená být Satanistou.
Satanisté jasně rozlišují mezi svou vírou a uctíváním Ďábla. V satanistické víře je satanova podoba považována za pouhý archetyp, zatímco uctívači Ďábla se soustřeďují na skutečnou, zbožštěnou postavu Satana. Ať se Satanisté od uctívačů Ďábla jakkoliv distancují a jakkoliv zdůrazňují, že jejich víra má filozofičtější charakter, nemohou uniknout podezření a zlobě světa kolem sebe a jsou obviňováni za všeho možného od morálního úpadku společnosti až po rituální vraždy nemluvňat.

Pohled k počátku:
Putujme nyní proti proudu času k začátkům dějin lidstva k prvému setkání se lidí s ďáblem, který v podobě hada vstupuje do rajské zahrady a pokouší Adama a Evu. Všimněme si, že to, co ďábel lidem nabízí, je v podstatě alternativa vedle Boha. Ďábel nabízí jakési hodnoty, které Bůh prý lidem nedopřál, zatímco "jejich přítel had" se rozhodl dopřát jim to, co jim Bůh odepřel. Vedle světa a ráje, který Bůh stvořil a kam lidi umístil, nabízí ďábel alternativu - jiný svět. A to hned. Cestu k umírání a ke smrti; k bolesti, trápení, ke ztrátě blaženosti, toho čeho byla v ráji hojnost, ale také cestu k prohlédnutí, moudrosti a vůbec satanismus myslí na pozemský život.
Ďábel nám nabízí naprosto stejné prostředky a používá stejné způsoby jako tenkrát. Je to až neuvěřitelné, jak my, kteří "všechno víme", podléháme stejným pokušením, padáme zkrátka stejným způsobem jako prarodičové lidstva Adam s Evou. Honosíme se rozumem nebo dokonce moudrostí a zkušenostmi, ale nejsme o nic silnější, i když máme oproti prvním lidem k disposici poznání o následcích hříchu a zkušenosti lidstva.

Znamená to ale, že je na Satanismu vše špatné?
Rozhodně ne, v Satanské ideologii můžeme najít spoustu zajímavých myšlenek a ty buď přijmout nebo zahodit. Rozhodně je ale nemůžeme přehlížet.
Pro satanismus je charakteristická mnohotvárnost:
Jediné, co satanisty spojuje, je protest a vzdor, symbolizovaný satanem. Podle toho, kolik je možností, jak vyjadřovat vzdor, je celá řada navzájem nezávislých satanistických skupin i jednotlivců.

Učení a praxe:
Satan je postavou židovské a křesťanské víry, v níž je odpůrcem Boha. Spjatost satanismu s
hfiughiea
židovskou a křesťanskou tradicí dokazují např. satanistické symboly, např. pentagram, často obrácený špicí dolů, někdy s dokreslenou tváří kozla (původně se jedná o židovské obětní zvíře, vyhnané za hříchy starozákonního lidu na poušť) či číslo 666, vzaté z bible, v níž bylo gematrickou šifrou za pronásledovatele křesťanů císaře Nera.
Satanismus může být rozdělen do tří hlavních typů podle toho, proti kterému aspektu židovsko-křesťanské společnosti vzdoruje. Může se jednat o protest proti většinovému (křesťanskému) náboženství, protest proti morálce založené na tomto náboženství, nebo protest proti kulturním hodnotám křesťanské civilizace jako takové. Mluvíme pak o náboženským, antimorálním a antikulturním satanismu.
Náboženský Satanismus (hard satanismus)
Jeho kořeny jsou již ve starověku, v němž křesťanství na svém postupu mnohdy jen povrchně překrylo původní pohanská náboženství. Jejich prvky si zachovaly určitou atraktivnost jako vzdoronáboženství, které se projevovalo jak v lidovém čarodějnictví, tak i jako jeden z inspiračních zdrojů tajného a elitářského stínového náboženství - ezoterismu. Náboženští satanisté uctívají satana jako reálně existující duchovní bytost. Vzývají ho a věří, že jim na toto vzývání odpovídá, dává jim sílu a vede je v nejrůznějších životních situacích. Mohou provádět i rituály včetně krvavých obětí. I v Čechách se již našly oltáře s kosterními pozůstatky malých zvířat. Satanisté tohoto typu bývají lidé s psychopatologickými sklony, neschopni čelit zlu v tomto světě jinak, než se mu jakoby postavit po boku a identifikovat se s ním. Čarodějnictví dosáhlo jednoho z vrcholů popularity ve Francii za vlády Ludvíka XIV. (na přelomu 17. a 18. st.). Ve 20. století se čarodějnictví rozvinul hlavně díky zájmu o předkřesťanská náboženství do širokého hnutí WICCA. založeného Angličanem Geraldem Gardnerem (1884 - 1964). Náboženský satanismus prokázal svou nebezpečnost v rituální hromadné vraždě sedmi lidí (mezi nimi byla i herečka Sharon Tateová), kterou roku 1969 inicioval Charles Manson.
Antimorální Satanismus (soft satanismus - který se řídí spisy A. S. LaVeye)
Více je dnes ovšem satanistů, kteří protestují proti křesťanské morálce a v satana jako duchovní bytost nevěří. Křesťanskou morálku považují za pokryteckou, slabošskou a škodlivou. Hlásají víru v člověka, který není spoután žádnými omezeními, žije volně a - pokud vysloveně a bezdůvodně neškodí - je mu vše dovoleno. Proti solidaritě staví egoismus, proti odpuštění odplatu, proti společenským normám přírodu a její boj o přežití. Satan je těmto lidem symbolem volnosti a přirozenosti i původcem veškeré změny a pokroku. O satanovi ani o satanismu podle nich nelze vlastně nic určitého říci - každá definice by byla omezením, které samo je se satanismem v příkrém rozporu. Tento typ satanismu nachází odezvu někdy i v intelektuálních kruzích, které mají blízko k ezoterickým tradicím. Satanismus byl totiž vždy součástí a někdy dokonce hlavní náplní ezoterických řádů a lóží (Řád zlatého úsvitu, Řád rudé růže a zlatého kříže, Řád východního Chrámu (O. T. O., Ordo Templi Orientis), snad i Řád Chrámu slunce). V 60. letech se ve Spojených státech proslavil Anton Szandor LaVey (1930 - 1997), autor Satanské bible a dalších spisů, zakladatel První církve satanovy (1966, ústředí v San Francisku, Kalifornie, USA).

Antikulturní Satanismus
Třetí typ satanismu vytvářejí především mladí lidé svou účastí na tvorbě nové kultury, která zavrhuje tradiční hodnoty krásy, dobra, života apod. Proti tomu se ve výtvarných a literárních dílech a především v metalové hudbě objevují témata hnusu, krve, smrti, masakrů apod. Zatímco náboženští satanisté v satana věří a antimorální satanisté nevěří, antikulturní satanisté o satanovi ani příliš neuvažují. Společenství jiných satanistů jim dává pocit síly a bezpečí. Svou oddanost "satanské věci" či spíše své skupině někdy prokazují i vandalskými činy. Tito satanisté chtějí hlavně co nejvíce šokovat a vydráždit své okolí. Často se jim to i s pomocí oděvu, účesu či typických satanských symbolů daří. Za některými snahami šokovat je třeba vidět i komerční zájem.


Tarja & Baby? Že by? =D

21. ledna 2011 v 22:44 Tarja Turunen
tarjenka
Nechci psát žádný blaf, ale četla jsem, že Tarja v jednom rozhovoru mluvila o dalších albech a plánech do budoucna, které by chtěla uskutečnit. Prý také řekla, že otázky okolo dítěte doma už řešila. Zatím není nic rozhodnuto, ani potvrzeno, ale nebylo by super mít "dědice metalové koruny?" XD